Parfémy Am

Displej (anglicky display) je zařízení pro zobrazování informací např. textu, obrazu v různé podobě. V elektronických přístrojích slouží k zobrazování různých údajů. V informatice se displeje používají pro konstrukci terminálů.

Historie

První displeje byly velmi jednoduché, text nebo číslice byly sestaveny z několika výbojek (na principu doutnavky). Pro každé číslo byla k dispozici příslušně tvarovaná výbojka a všechny byly umístěny za sebou v jednom průhledném pouzdru. Podle potřeby se jednotlivé výbojky rozsvěcovaly a vytvářely tak svítící čísla (podle toho nesou název digitron). Jejich nevýhodou byla relativně vysoká spotřeba (řádově miliampéry, což znamenalo velmi krátkou životnost baterií v kalkulačce), potřeba vysokého napětí (100–200 Voltů) a fakt, že jednotlivé číslice byly v nestejné vzdálenosti od pozorovatele.

Digitrony byly nahrazeny znakovými LED displeji, které využívají segmenty sestavené ze světlo emitujících diod (stále s poměrně velkou spotřebou proudu).

Po LED displejích se začaly používat displeje z tekutých krystalů (LCD), které měly výrazně nižší spotřebu proudu. Černobílé LCD displeje při rozumném vnějším osvětlení nevyžadovaly ani podsvícení (využívaly za displej umístěnou světlo odrazivou plochu, která využívá přirozené přední osvětlení). Nejjednodušší LCD displeje zobrazují dvojbarevně (černobíle) několik předem připravených segmentů, ze kterých jsou složeny zobrazované symboly. Pokročilejší LCD displeje využívají matici bodů (pixelů, tzv. rastrová grafika). Používají se dodnes v digitálních hodinách a kalkulačkách.

Barevný LCD displej má vyšší potřebu světla a také sám o sobě nesvítí. Proto vyžaduje podsvícení dodatečným zdrojem světla ze zadní strany. Barevné LCD displeje se využívají pro televize a počítače, kde nahradily vakuové CRT obrazovky. První barevné LCD displeje byly typu DSTN, dnes se používá téměř výhradně technologie TFT a plazmový displej.

Nejnovější barevné displeje používají technologii OLED, kde je displej složen z organických svítivých diod. Někdy se u LCD displejů používá LED-podsvícení a tyto se někdy nesprávně považují za OLED.

Paměťová karta je elektronické zařízení, sloužící k ukládání dat. Používá se v digitálních fotoaparátech, PDA, laptopech, mobilních telefonech, přehrávačích, video hrách a jiných elektronických zařízeních. Obvykle je založena na paměti typu flash EEPROM. Je to malé, kompaktní zařízení s relativně vysokou kapacitou, je odolné vůči magnetickým a elektrickým polím. Paměťové karty byly navržené jako náhrada pevného disku pro zařízení, ve kterých se disky nemohly použít (např. kvůli rozměrům nebo vibracím).

Historie

Prvním pokusem bylo zavedení PCMCIA paměťové karty pro notebooky v 90. letech minulého století. Zvětšení kapacit paměťových flash modulů a snížení jejich cen vedlo k masivnímu rozšíření karet. Tak jako v jiných oborech, i zde začal boj o standardy, což vedlo k vytvoření velkého počtu různých typů karet od různých výrobců. Snaha vytvořit standard se neshledala s úspěchem a výsledkem byly desítky typů paměťových karet se stejnými nebo podobnými kapacitami a výkony.

V roce 2001 obsadila malá karta Smart media (SM) více než polovinu trhu s paměťovými kartami a paměť CompactFlash zase ovládla trh s kartami pro fotoaparáty. S rozvojem doplňkových funkcí v mobilních telefonech přišly i nové generace paměťových karet s menšími rozměry a se sníženým napájením na 3,3 V. Velcí výrobci elektroniky přišli s vlastními formami karet (a jejich výrobky podporují výhradně vlastní karty). Tím se trh roztříštil. (Sony – Memory Stick (MS), Olympus – XD (XD Picture Card)).

Dnes

V současnosti (2010) jsou základem trhu čtyři typy karet: SD (Secure Digital), MMC (Multimedia Card), CF (Compact flash) a díky rozšíření výrobků Sony také Sony MS (Memory Stick). Některé karty se staly populárnějšími, a tak je dnes neoficiálním standardem karta SD (Secure Digital) s modifikacemi pro téměř všechna elektronická zařízení využívající tyto technologie.

Android je na Linuxu založená softwarová platforma určená zejména pro mobilní zařízení (chytré telefony, PDA, navigace, tablety) vyvinutá původně společností Android Inc., kterou akvizicí převzal Google v roce 2005. Společnost Google následně celou platformu i se zdrojovými kódy předala sdružení firem Open Handset Alliance, jejímž je také členem. Google inicioval nejen vznik platformy Android, ale také vznik OHA, a financoval odměny v soutěži Android Developer Challenge, ze které vzešly první aplikace pro tuto platformu. Vývoj aplikací se provádí za pomoci Android SDK, které umožňuje vývojářům psát aplikace v jazyce Java s využitím knihoven vyvinutých společností Google.

Platforma Android byla ohlášena 5. listopadu 2007, současně s tím bylo založeno konsorcium Open Handset Alliance (dále jen OHA), které původně sdružovalo 34 výrobců hardware, software a telekomunikačních společností podílejících se tímto na prosazování otevřených standardů ve světě mobilních zařízeních a které se dále rozrůstá. Od počátku roku 2008, kdy byla vydána první veřejně dostupná verze platformy, jsou všechny její součásti k dispozici komukoliv pod licencí Apache a GPL v2. Jedná se tak o open source software.

23. září 2008 byl oficiálně představen systém Android 1.0 i s vývojovým prostředím.

Vývoj aplikací

12. listopadu 2007 Open Handset Alliance vydala ukázkovou verzi vývojářského kitu pro Android (tzv. SDK), který zahrnoval vývojové prostředí, emulátor, debugger, sadu knihoven, dokumentaci, ukázkové programy, tutorialy, odpovědi na často kladené dotazy a další. Vývojářské nástroje běží v prostředí desktopových operačních systémů Windows, Mac OS X, Linux na hardwarové platformě x86-kompatibilní. Dnes je součástí SDK i emulátor mobilního zařízení postavený na QEMU.

Windows Mobile je operační systém firmy Microsoft, který je založen na Windows CE. Je určen pro mobilní zařízení (PDA, smartphony a zařízení portable media center). Používá vzhled odvozený od klasických Microsoft Windows a malou podmnožinu jejich Win32 API, avšak obsahuje zcela jiné hybridní jádro.

Základní vlastnosti Windows Mobile

Windows Mobile má ve většině verzí tyto rysy:

• Obrazovka Dnes ukazuje datum, informace o vlastníkovi, nadcházející události, e-mailové zprávy a úkoly. Uživatelé mohou upravit, které informace se mají na obrazovce zobrazovat. Na obrazovce se nachází rovněž stavové ikony Bluetooth, Wi-Fi atd. Programy nainstalované v zařízení mohou přidat na obrazovku další položky. Obrázek na pozadí lze změnit přímo v zařízení nebo lze změnit celé téma.
• Horní pruh ukazuje čas, hlasitost a stav připojení. Hlavní součástí horního pruhu je tlačítko Start, které je podobné tomu z desktopové verze Windows. Start menu zahrnuje seznam nedávno spuštěných programů, devět upravitelných položek menu a odkazy na seznam programů, nastavení, vyhledávání a nápovědu.
• Office Mobile je sada mobilních verzí aplikací Microsoft Office zahrnutých ve Windows Mobile. Zahrnuje Word Mobile, Excel Mobile a PowerPoint Mobile (od verze Windows Mobile 5.0). Mobilní verze mají mnoho rysů desktopových verzí, ale některé funkce byly značně redukovány.
• Outlook Mobile zahrnuje úkoly, kalendář, kontakty a poštu, které lze synchronizovat s aplikací Outlook nebo s přímo s Exchange Server
• Windows Media Player pro Windows Mobile podporuje formáty .WMA, .WMV, .MP3 a .AVI
• Klient pro PPTP VPN

3G (nebo 3-G) je zkratka pro třetí generaci mobilních telefonů. Služby spojené s touto generací představují schopnost přenášet obojí – hlas (telefonní hovor) i data (stahovaná data, e-maily, zprávy).

Nástup třetí generace telefonů (jako vlajková aplikace této generace jsou označovány videohovory) byl zpožděn očekáváním ohromných zisků z této technologie vedoucím k vypisování aukcí na prodej licencí pro tuto generaci. Poplatky, které musely telekomunikační společnosti za licence zaplatit je finančně velmi zatížily a zpozdily vlastní nástup této generace hlavně v Evropě. Výjimku v tomto tvořilo Japonsko a Korea, které před prodejem licencí daly přednost rychlému vývoji IT infrastruktury.

Japonsko bylo první zemí, která zavedla třetí generaci mobilních telefonů. V roce 2005 používalo v Japonsku tyto mobily třetí generace 40 % uživatelů a v roce 2006 se očekává přechod většiny uživatelů a nástup následující generace 3.5 G s přenosovou rychlostí 3 Mbity/s. Ukazuje se ovšem, že hlavní využívanou službou nejsou videohovory, ale stahování hudby poskytované speciálními firmami jako jsou KDDI, EZchakuuta a Chaku Uta Full services.

Mobilní sítě třetí generace sice nejsou sítěmi podle standardu IEEE 802.11, ale jsou sítěmi určenými pro personální zařízení jako PDA a mobilní telefony.

Jako handsfree (v českém překladu: volné ruce) je označováno takové zařízení, které umožňuje telefonovat mobilním telefonem takovým způsobem, aby měl telefonující volné ruce a mohl se tak věnovat jiným činnostem jako je řízení automobilu nebo jiné práci.

Podoba

Handsfree může mít několik podob. Nejčastější využití handsfree je patrně v automobilech. Zde se využívá nejčastěji tak, že v automobilu je instalován držák, který je napojen na elektroniku audio-systému automobilu. Mobilní telefon se zasune do plastového držáku a v případě potřeby volání se pak hovor přepne např. do reproduktorů autorádia. Telefonující řidič se tak může plně věnovat řízení vozidla bez nutnosti držet mobilní telefon v ruce.

Jiná podoba handsfree může být jako sluchátka s mikrofonem, které se jednoduše nasadí na ucho. Toto sluchátko dnes většinou komunikuje s mobilním telefonem pomocí technologie Bluetooth. V této podobě se handsfree dá využít nejen v automobilech, ale u všech činností, kde je držení telefonu přítěží.

Dříve byla obvyklá komunikace handsfree zařízení s telefonem pomocí kabelu.

Bluetooth je v informatice označení pro bezdrátovou komunikaci sloužící k propojení mezi dvěma a více elektronickými zařízeními, jakými jsou například mobilní telefon, PDA, osobní počítač nebo bezdrátová sluchátka. Vytvořen byl v roce 1994 firmou Ericsson a míněn jako bezdrátová náhrada za sériové drátové rozhraní RS-232.

Původ názvu

Název Bluetooth je odvozen z anglického jména dánského krále Haralda Modrozuba (bluetooth je „modrozub“) vládnoucího v 10. století. Ten využil svých diplomatických schopností k tomu, aby válčící kmeny přistoupily k diskuzi a ukončily vzájemné rozepře. Právě této analogie bylo využito pro název technologie Bluetooth, která podobně jako kdysi král Harald slouží k usnadnění vzájemné komunikace.

[editovat] Specifikace

Technologie Bluetooth je definovaná standardem IEEE 802.15.1. Spadá do kategorie osobních počítačových sítí, tzv. PAN (Personal Area Network). Vyskytuje se v několika verzích, z nichž v současnosti nejvíce využívaná je verze 2.0 a je implementována ve většině aktuálně (2010) prodávaných zařízení jako jsou např mobilní telefony, notebooky, ale i televize. V současné době (2011) je nově vyvinuto rozhraní Bluetooth 4.0, u kterého výrobci slibují větší dosah (až 100 metrů), menší spotřebu elektrické energie a také podporu šifrování AES-128.

Specifikace Bluetooth 2.0 EDR (Enhanced Data-Rate) zavádí novou modulační techniku pi/4-DQPSK a zvyšuje tak datovou propustnost na trojnásobnou hodnotu oproti Bluetooth 1.2 (2,1 Mbit/s). Tímto se dosahuje daleko větší výdrže baterii, protože samotné navázání spojení a i přenos samotný probíhá v daleko kratší době, než u starších verzí Bluetooth.

Zařízení se dělí dle výkonnosti následujícím způsobem:

• Class 1 – max. výkon 100 mW (20 dBm) – dosah 100 metrů
• Class 2 – max. výkon 2,5 mW (4 dBm) – dosah 10 metrů
• Class 3 – max. výkon 1 mW (0 dBm) – dosah 1 metr

Přenosové rychlosti podle standardů:

• Bluetooth 1.2 – 1 Mb/s
• Bluetooth 2.0 + EDR – 3 Mb/s
• Bluetooth 3.0 + HS – 24 Mb/s
• Bluetooth 4.0 – 24 Mb/s

Služba krátkých textových zpráv (zkratka SMS z anglického Short message service) je název pro službu dostupnou na většině digitálních mobilních telefonů. Zprávu lze posílat mezi mobilními telefony, jinými zařízeními, na pevné telefony nebo přes internet. Délka zprávy je omezena na 160 znaků. V Evropě se často jako SMS označuje i samotná krátká textová zpráva.

Technologickým nástupcem SMS jsou zprávy MMS, které umožňují posílat i multimediální obsah. Pomocí SMS je také možné podpořit charitu či jinou veřejně prospěšnou aktivitu. Pro tento typ SMS je v ČR používán termín Dárcovská SMS – DMS. Provozovatel DMS garantuje minimální částku, kterou odvádí na konto obecně prospěšné nadace. Zbylá část slouží pro úhradu nákladů operátora s provozem služby DMS.

Velikost zprávy SMS

SMS má obvykle 160 znaků. Tato velikost je výsledkem standardu GSM, který stanovuje, že pro text SMS je povoleno celkem 1120 bitů na jednu SMS. Jako znaková sada se používá 7bitová znaková sada GSM 03.38. Pro znaky, které nejsou obsaženy ve standardu ASCII (například české znaky s diakritikou), se používá 16bitové kódování UCS-2, v takovém případě se do jedné SMS zprávy vejde pouze 70 znaků.

Moderní mobilní telefony podporují možnost dlouhých SMS zpráv, což je vlastně několik „normálních“ zpráv tvářící se jako jedna. Dlouhé SMS se můžou skládat z maximálně 6-8 krátkých SMS.

Mobilní telefon (hovorově mobil) je zařízení fungující jako normální telefon, ale s možností použití ve velkém prostoru (na rozdíl od bezdrátového telefonu fungujícího jen na omezenou vzdálenost). Mobilní telefony umožňují spojení s pevnou telefonní sítí přímo volbou telefonního čísla na vestavěné klávesnici. Nejnovější mobily používají kombinaci přenosu radiových vln a konvenčního telefonního přepojování okruhů, i když přepojování paketů je už používáno v některých částech mobilní sítě, zvláště pro služby jako internetový přístup a WAP.

Mezi největší producenty mobilů patří Alcatel, Audiovox, HTC, Kyocera (předtím mikrotelefonní divize Qualcommu), Google , LG, Motorola, Nokia , Samsung, Sagem, Sanyo, T-Mobile, BenQ Mobile (dříve Siemens), SK Teletech , Sony Ericsson a Apple.

Existují i specializované komunikační systémy související s mobilní komunikací, ale odlišné od mobilů – např. satelitní telefony a profesionální mobilní rádio.

Světové rozmístění

Mobily mají dlouhou historii, která sahá do počátku 70. let 20. století. Pro nízké zaváděcí náklady a rychlé rozmístění se mobilní sítě rychle rozšířily po světě a předstihly růst pevné telefonie. Mobilní sítě mohou často profitovat i s malým počtem zákazníků, protože náklady mobilní sítě většinou souvisí s objemem hovorů, zatímco telefonie pevných linek má mnohem vyšší náklady spojené s každým účastníkem sítě.

Ve většině Evropy, rozvinutější části Asie a Austrálie jsou mobily už prakticky univerzální u většiny dospělých, dospívajících a i dětská populace je často používá. Trochu méně obvyklé jsou v USA — i když široce používané, tržní penetrace (průnik) je nižší než v dalších rozvinutých zemích (asi 66 procent populace USA v roce 2003). Mezi důvody patří nekompletní pokrytí, směs nekompatibilních technických standardů (Mnoho evropských zemí a některé asijské země přijaly GSM standard zákonem pro všechny telefony, zatímco jiné asijské země přijaly standardy CDMA.

USB (Universal Serial Bus) je univerzální sériová sběrnice. Moderní způsob připojení periferií k počítači. Nahrazuje dříve používané způsoby připojení (sériový a paralelní port, PS/2, Gameport apod.) pro běžné druhy periférií – tiskárny, myši, klávesnice, joysticky, fotoaparáty, modemy atd., ale i pro přenos dat z videokamer, čteček paměťových karet, MP3 přehrávačů, externích disků a externích vypalovacích mechanik.

Plug and Play

Výhodou je možnost připojování Plug & Play bez nutnosti restartování počítače nebo instalování ovladačů. Zařízení lze připojit za chodu k počítači a během několika sekund je přístupné. Při připojení nového zařízeni nejprve hub podle zdvižené datové linky pozná, že se objevilo nové zařízení. Pak proběhnou následující kroky:

1. Hub informuje hostitelský počítač (host) o tom, že bylo připojeno nové zařízení.
2. Hostitelský počítač se dotáže hubu, na který port bylo zařízení připojeno.
3. Hostitelský počítač nyní ví, na který port bylo zařízení připojeno. Vydá příkaz tento port zapnout a provést vynulování (reset) sběrnice.
4. Hub vyrobí nulovací signál (reset) o délce 10 ms. Uvolní pro zařízení napájecí proud 100 mA. Zařízení je nyní připraveno a odpovídá na implicitní (default) adrese.
5. Než zařízení USB obdrží svou vlastní adresu sběrnice, je možno se na ně obracet přes implicitní adresu 0. Hostitel si přečte první bajty deskriptoru zařízení, aby stanovil, jakou délku mohou mít datové pakety.
6. Hostitel přiřadí zařízení jeho adresu na sběrnici.
7. Hostitel si ze zařízení pod novou sběrnicovou adresou načte všechny konfigurační informace.
8. Hostitel přiřadí zařízení jednu z možných konfigurací. Zařízení nyní může odebírat tolik proudu, kolik je uvedeno v jeho deskriptoru zařízení. Tím je připraveno k použití. Hostitel přiřadí zařízení jeho adresu na sběrnici.